Většina vašich vzpomínek byla kladná, krásná a pozitivní. Našlo se ale i pár negativních vzpomínek, které všem přejeme zasunout do skříně času a vytáhnout ty hezčí.

Výherci soutěže, kteří získávají produkt od značky Dove jsou:

1. Janamama
2. mama45
3. glumik
4. Veverča
5. euleine
6. mamčulí
7. gabajs
8. alexander.dz@centrum.sk
9. Orfi
10. BlaOr

Výherní příspěvky:

1. Janamama 
Když vidím nějakého kuřáka, vždycky si vzpomenu na svého dědu, díky jeho nevšední protikuřácké terapii se ze mě kuřák nestal. Bylo mi asi 11 let a cítila jsem se už hodně "dospělá", abych mohla zkusit i cigaretu, abych se cítila ještě dospělejší. Tehdy existovaly cigarety Partyzánky a Lípy. Ty kouřil právě můj děda. V létě jsem trávila prázdniny na venkově u babi a dědy. Jednou jsem z otevřené krabičky Lip vzala jednu cigaretu, zápalky a šup za králíkárnu, abych mohla vyzkoušet, co na té cigaretě dospěláci vlastně mají. Zapálila jsem si, popotáhla a vypustila kouř. Pravda, první šluk nebyl nic moc, ale já chtěla vydržet. Ani jsem si nevšimla, že za mnou se vydal můj věrný psí kamarád vlčák Rexa. Ten, jakmile viděl obláčky dýmu, začal zuřivě štěkat. To přilákalo dědečka. Popadl mě za rameno a vytáhl před králíkárnu. Beze slova vytáhl svojí načatou krabičku Partyzánek, vytáhl jednu cigaretu, zapálil jí a povídá: "Dokud nevykouříš všechna cigára z toto krabičky, nepustím tě". V krabičce bylo ještě dalších šest "hřebíků do rakve". Já stála, kouřila a můj obličej pomalu měnil barvu od zelené, přes fialovou až k žluté. Když jsem dokouřila tu poslední, nestačila jsem doběhnout na záchod. Ještě, že nedaleko byl kompost. Tam jsem "vyndala" obsah svého žaludku jak horem, tak spodem. Po vzpamatování a získání normální barvy mi děda přidal další trest. Musela jsem se pro zbytek prázdnin starat o všechny králíky(těch bylo 60). Znamenalo to, dvakrát denně chodit na čerstvou trávu, čistit jim skoro denně kotce a při sekání trávy na zimu, obracet ji a sušit. Z "dospěláckého" kouření jsem byla definitivně a navždy vyléčena. Díky dědo!

2. mama45 
Každý den po škole jsem praštila aktovkou, oblekla vytahané modré tepláky a bundu a s krajícem chleba namazaným sádlem s pažitkou nebo cibulkou jsem letěla ven za kamarádkami a kamarády, hráli jsme vybíjenou, vyvolávku, na schovku, když pršelo, tak jsme vždycky byli u někoho doma a hráli vole lehni, válku, "město, zvíře, květina, věc..., čáp ztratil čepičku...",byli jsme často špinaví a šťastně utahaní. Maminka mě večer drhla ve vaně, bylo to nádherné období - všichni za jednoho a jeden za všechny. Ve škole jsme si vždycky napovídali a opisovali, abychom odpoledne zase mohli dělat bunkry, lézt po stromech a zažívat kamarádství na život a na smrt. Dodnes s mnoha kamarády moje přátelství trvá.

3. glumik 
Moje najlepšie spomienky sa týkajú letných táborov a táborových bahnových bitiek. Doteraz rada spomínam na spanie pod holým nebom pri táboráku. Keď mi k spánku húkala sova a ohník veselo praskal a okolo seba som mala kopec kamarádov s ktorými sa aj dodnes stretávame.

4. Veverča 
Nejkrásnější vzpomínky mám z chvil, které jsem jako malá trávila u své babičky v jedné malé podhorské vesničce. Tady je jedna z mnoha mých vzpomínek: Vždycky v létě po dešti se "kouřilo" z lesů v údolí. A já jsem se ptala babičky, jak je možné, že se z těch lesů tak kouří. Babička mi na to opověděla, že lišky vaří liščatům kaši. A já jsem tomu věřila a úplně živě jsem si to představovala :-). Od té doby vždycky, když vidím, jak stoupá z lesů po dešti pára, vzpomenu si na svoji zlatou babičku a na lišky :-).

5. euleine 
Před 40 lety: Mám 4.narozeniny a jdu prosluněnou ulicí mezi vilkami. Za krásně kovanými ploty voní skalky. Vláčím pod paží velkou blonďatou pannu, která si odírá kotníky o chodník, v druhé ruce třímám obrovskou slunečnici, která je snad větší než já. Ale nikdo mi nesmí pomoci, jsou to přece moje dárky. Na slunečnici se slétly včely, ale já kytku nepouštím, přestože své zkušenosti s bodanci už mám. Sedám si na zem, ječím. Ale dárky nepustím! Zachraňuje mě děda, který mě bere na svá velká ramena i s pannou a kytkou, a pelášíme pryč. Dnes:  Děda neměl vůbec velká ramena, byl to střízlík. Ulice mezi vilkami se změnila na panelové sídliště. Blonďatá panna už dávno nemá řasy, za to má krásné obočí vyvedené inkoustovou tužkou. Ta se musela naslinit, když se s ní chtělo psát. Hubování za ty vytrhané řasy a mou fialovou pusu od tužky si rovněž pamatuji dodnes.

6. mamčulí 
Jako malá jsem si vždycky říkala: "Proč nechodíme do školy o víkendu a přes týden nejsme doma? Proč není škola 2 měsíce a zbytek nejsou prázdniny? Proč jsem se nenarodila v Africe, kde jsou děti celý den venku a nemusí se učit?" Jak vděčná jsem za to, že se nesplnily mé dětské touhy. Jaké máme štěstí, že se můžeme vzdělávat, mít práci a ovlivňovat svůj život vlastní pílí. A přesto mě někdy po skončené dovolené napadají ony dětské otázky: "Proč nemůže být dovolená ještě delší?" Nakonec si vždy uvědomím, že můžu být šťastná, že práci mám a že do ní mohu chodit. Že jsem měla to štěstí a vystudovala školu, která mě baví a že patřím mezi tu malou  část lidí na Zemi, kteří mají to štěstí a mohou vést důstojný život.

7. gabajs 
Bylo mi tak 6 let a byla jsem zamilovaná do sousedovic kluka. Naše láska byla tak hrozně moc oddaná, že jsme nebyli ani jeden den bez sebe. Jednou jsem načapala své rodiče, jak na sobě v noci leží a vyptávala jsem se, co to s tátou dělali. Druhý den jsem to vypravovala mé lásce, a tak jsme se nějak dětsky domluvili, že si půjdeme hrát na maminku a tatínka do skleníku. Jen jsme se tak svlékli a lehli si na sebe no a maminka tentokrát načapala nás.

8. alexander.dz@centrum.sk 
Spominam na casy, kedy chcel moj maly brat chovat rybicku. Ale kedze nas bolo vela a penazi nebolo, nemohli si to rodicia dovolit. Chcel sem braskovi splnit sen a tak sem zarobil penize zbiranim stareho papira. Trvalo mi to cely rok. Ked sem mnel hlidat brasku, tak sem chcel vyuzit ten cas, kupit mu rybicku, kteru si vybere. Od najblizsiho mesta sme byvali 2 hodiny cesty busem. Tenkrat byl tuhy prosinec, bylo hluboko pod nulu (v Rusku, kde sme byvali to bylo normalne) a mne bylo 8 let, byla to moje prvni jizda busem a jeste k tomu sam a s malym braskou.  Ve meste sme kupili malicku rybicku a natesene sme cekali na bus domov. Nez sme sa vsak stihli dostat domov, donesli sme  v sacku kus ledu s nehybnu rybicku. A tak bratov sen zostal nesplneny i po 27 rokoch, lebo mu to teraz nedovoli manzelka.

9. Orfi 
Vzpomínám na období mých velkých prázdnin, kdy jsme spolu s mým mladším bráškou jezdili na celé prázdniny k babičce a dědovi. Byly jsme docela neposedné děti, a závidím dědovi, jakou s námi měl velkou trpělivost a dokázal se na 2 měsíce proměnit v jedno velké dítě, které si s námi hrálo a dělalo vylomeniny jako my. Vždycky nám připravil nějaký zajímavý program na celý den, abychom se nenudily, podnikaly jsme sáhodlouhé výlety na kolech, i když už děda nemohl na nohy, pouštěli jsme ručně vyrobené loďky po proudu řeky, učil nás vyřezávat píšťalky z vrby nebo plést pomlázky a košíky. A my vnoučata ho milovali. Teď po těch letech se divím, jak s námi dokázal seděl u stolu dlouhé hodiny a nonstop hrát žolíky, nikdy nic nenamítal, nikdy neprotestoval, vždycky se nám věnoval a práci doma nebo ve skleníku dělal po večerech, kdy jsme my jakožto unavená vnoučata odpočívali buď u televize nebo pěkné knížky v posteli.... doufám, že můj taťka bude taky takovým kouzelným pohádkovým dědečkem pro naše škvrně,jež se za pár dní narodí:O)

10. BlaOr 
Myslím, že o páté třídě základní školy se dá pořád ještě mluvit jako o dětství, puberta to zas až tak nebyla. I když... Byli jsme parta za barákem, kluci, holky z ulice, věk v podstatě stejný. Hrávali jsme různé hry včetně schovky. S jedním klukem jsme si psali zamilovaný psaníčka. Michal vlastně začal, poslal svého spolužáka k nám do třídy, aby mi dal na lavici lísteček, kde mi psal, jak se mu líbím a tak - slovíčky Miluji tě a I love you neplýtval, ale byla tam, v každém dopisu. Tak to začalo. Pak už jsme si dopisy předávali třeba venku nebo ve škole na chodbě. Navíc jsme bydleli v panelácích proti sobě, že jsme si viděli do oken a psali si tam prsty krátké vzkazy plné milých slovíček. A právě jednou při schovce padla naše první, ale zároveň poslední pusa. Schovávali jsme se u nich v paneláku ve sklepě, některé místnosti bývaly otevřené. Někdy jsme taky okýnky vylezli ven, abychom zapikali pikajícího. A právě jednu chvilku, když jsme se chystali k okýnku, tak jsme se chytli za ruce a dali si krásnou nevinnou dětskou pusu.  On byl takový můj idol, takže na to nikdy nezapomenu. Pak se v ulici objevila jedna hezká holka, co tu byla na prázdninách u babičky, a s dopisy byl konec. Když jsme se po letech setkali na jednom táboráku, protože naši noví přátelé byli společní, tak jsem zjistila, že na tuhle pusu ve sklepě taky nikdy nezapomněl a zapomenout nechce. Je to prostě něco, co k našemu dětství patří, takže se takové vzpomínky zbavovat nechceme ani jeden.  Teď se občas vidíme a vždy se s úsměvem pozdravíme.